Libor Kozák

Gól proti Itálii v Turíně v kvalifikaci na MS 2014
(od času 0:21)

Když měl Rosa balon, člověk prostě věděl, že z toho něco bude.

On měl fakt oči snad i vzadu na hlavě…

Normálně bych měl jako útočník jít hráči s balonem naproti, pomoct mu tím, že se otevřu pro narážečku, ale Rosa se v téhle situaci dokázal elegantně zbavit hráče a udělal si místo a čas na přihrávku. Vystartoval jsem tedy dopředu, protože i když ke mně byl zády, bylo mi jasné, že on o mně ví a je schopný se otočit a hned mi přihrát.

Nebo tu byla druhá možnost, že to dá do lajny Petrovi Jiráčkovi.

Právě to se nakonec přesně stalo a já si tak mohl dovolit zůstat viset v ofsajdové pozici, do níž mě beci vystavili. Jakmile ale Jiras dostal balon, ofsajd se vyrušil a já tak rázem dostal trochu náskok před obráncem, jímž byl v tuhle chvíli Daniele de Rossi.

Pádil jsem rovnou k bráně, jak mi velí automatické uvažování útočníka. V tu chvíli už se jen soustředím na Jirase, abych se udržel na linii s balonem a všechno načasoval tak, že mi od něho míč přijde.

Protože já vím, že přijde.

Nemusí mezi námi probíhat žádný, ani letmý pohled do očí. Tohle jsou věci, které platí ve fotbale obecně. Trenéři po krajních hráčích chtějí, aby balony od lajny takhle cpali před bránu. Do takzvané kapsy mezi brankáře a stopera. Prací útočníka pak je v pravý čas přesně tam doběhnout.

Jednoduše: Petr by to měl dát, já bych tam měl být. Základní fotbalová zákonitost.

Když jde balon do rychla, krajní záložníci se snaží to nezasekávat, ale cpát to do prostoru, kde tuší útočníka. Není to lehký kop, takhle ze sprintu, ale když vyjde, je to pro mě jako útočníka skvělý balon. Jde rychle, tvrdě a točí se přesně, jak se točit má, v ideální výšce. Přesně jako tady vykouzlila Jirasova levačka. Míč letí ke gólmanovi a jak dopadne na zem, stočí se ke mně. Proto se téhle přihrávce říká „rohlík“. Ve světovém měřítku v tomhle vyniká Kevin De Bruyne z City. Tímhle rohlíkem, klidně jen napraným po zemi, posílá skvělé asistence, z nichž už Agüero nebo Jesus dali mraky gólů. Když to někdo umí kopnout jako on nebo tady Jiras, má útočník obrovskou výhodu. Stačí mu být na místě, kde ví, že mu balon jednoduše přijde a už je to jen na něm.

Jako v mém případě.

Laicky řečeno, Jiras přitom posílá míč vlastně naslepo. Samozřejmě ví, že tam někde běžím, ale myslím, že v momentě přihrávky neví přesně, kde jsem. Soustředí se jen, aby balon prošel do oné kapsy, a doufá, že já tam budu právě včas.

Tohle bylo z obou stran natajmované dobře, povedl se centr i potom moje zakončení. Balon si mě našel ideálně a já to mohl prát z voleje. Nádherná akce.

Mezitím já šel do brány taky hlavně pocitově. Ano, musím vidět, kdy centrující hráč zhruba kope, ale hlavně šteluju spíš sám sebe, aby mi to neproletělo mimo dosah a dobře mi vyšel krok. Protože kdybych třeba zrovna padal na pravou nohu, tak tohle v životě nedám. Je to i o tom, že si musím ohlídat, abych nebyl v ofsajdu, a zároveň si svým pohybem zajistit co nejvíc času s balonem nějak naložit, až ke mně doletí.

Já vždycky hrál na linii ofsajdu, takže většinou, když pomezní mávne, vím, jak na tom jsem. Mnohokrát se mi ale vyplatilo to risknout, udělat i krok navíc a doufat, že někde za mnou je obránce, jehož nevidím, který mě svým chybným postavením vystavuje on-side.

Tady v téhle situaci jsem hranu udržel správně, což mi dalo možnost buď vystřelit z první, nebo si to i zpracovat.

A tohle si přece jen žádalo narvat to tam z jedničky.

Měl jsem krok před De Rossim, který to od chvíle, co jsem si na něj na počátku akce vytvořil náskok, měl už strašně těžké. On neudělal vyloženě nic špatně, obránci mají za úkol mě jako útočníka do ofsajdu vystavovat, pokud na mě vyloženě nejde balon. Ale tím, že Rosa uvolnil rozběhnutého Jirase a já už byl vepředu, najednou De Rossi neměl šanci. Pádí sprintem, snaží se přihrávku přerušit, ale protože je balon skvěle říznutej, nedokáže s ním cokoliv udělat.

Pak už jsem tam já a jde mi jen o to, abych udržel správné postavení těla. Na to se soustředím.

Po zápasech si vždycky v hlavě přehrávám své střelecké situace. Ať už ty, z nichž jsem gól dal, nebo ty, kde jsem zahodil šanci. Hledám varianty, co šlo udělat lépe. Stalo se mi, že jsem i někdy dal gól a říkal si, že mohl být ještě hezčí. Hraju tím takovou hru sám se sebou, abych se zlepšoval, protože někdy sice člověk gól dá, ale ví, že to bylo víc o štěstí než o správném provedení. Proto zpětně uvažuju, co příště udělat jinak, abych s podobnou situací naložil líp a nespoléhal na náhodu.

Tady jsem si ale vyloženě pochvaloval, že jsem nemohl udělat nic líp. Udělal jsem přesně to, co by udělali i nejlepší útočníci na světě. Nechal jsem tělo jít do plynulého pohybu.

Tenhle kop sám o sobě není jednoduchý, ale mně tehdy přišlo, že snadný je. Že je to, jako kdybych doklepával z metru do prázdné brány. Samozřejmost.

Souvisí to s tím, že jsem tehdy byl v životní formě a uvolněný. Být to jinak, s takovouhle situací bych se určitě i potrápil, protože bych víc přemýšlel, co přesně udělám, kdežto takhle to bylo plné lehkosti. Nechal jsem tělo dělat, co samo chce.

V tu chvíli bylo jedno, jestli v bráně stojí Buffon, nebo brankář z přeboru. Tam je to jen o útočníkovi, jestli trefí správně. Jsou situace, kdy se na brankáře podívám, v jakém je postavení, ale tohle není ten případ. Tohle bylo jen o tom, narvat to, kam chci. Napříč bránou, tvrdě. Buffon může udělat cokoliv, mít postřeh jako blázen, ale tohle prostě nemůže mít.

Pro mě bylo důležité jen tlačit střelu dolů. Stočit nohu, protože tohle se dá snadno přestřelit, když nastavíte placku nesprávně.

Prostě vzít to celým tělem a prdnout to tam. Uklidit to k tyči.

Položil jsem se do kopu tak, že jsem sebou seknul na trávník, ale to je v takové chvíli spíš příjemné, než že by to nějak bolelo. Navíc trávník, který tehdy na stadionu Juventusu byl, to byl nádherný koberec. Po tom bych se rád projel, i kdybych takhle nemusel.

Je to tam!

Zalívá mě obrovská radost. Hrdost. Najednou mi dochází, že tohle okolo jsou natřískané tribuny v Turíně, já překonal Buffona, jednoho z nejlepších brankářů světa, vedeme. Já… Já! Já dávám gól za nároďák v kvalifikaci o mistrovství světa.

A jo, bylo to i o mně osobně. Tři dny před tímhle srazem jsem odcházel po letech v Laziu do Anglie, tak mi problesklo: „Tady to máš, Itálie. Tady máte na rozloučenou.“ Běžel jsem k našim fanouškům, kteří měli úzký sektor, a s ohromnou pýchou si šel s nimi ten okamžik vychutnat. I tady, jako předtím při střele, jsem tělo nekontroloval, nechal jsem ho dělat, co s ním emoce provádějí.

Na stadionu byli i všichni moji známí od nás i z Říma, i to jsem si uvědomil. Byla to nádherná chvíle.

Škoda jen je, že jsem na konci poločasu měl ještě jednu šanci a minul jsem. Povedla se mi pěkná střela z asi dvaceti metrů, jen šla těsně mimo. O pauze jsem tak v kabině seděl sice šťastný, že jsem dal gól Itálii, ale bylo tam i to vnitřní „ale“. Mohli jsme vést 2:0.

Třeba by to pak už Italové neotočili, jak se nakonec stalo. To, že jsme tenhle zápas prohráli, totiž v mých vzpomínkách nakonec převažuje. Připomenout si ten gól takhle po letech je nádhera, jen mě mrzí, že znamenal víc pro mě osobně než pro konečný výsledek týmu. 

Líbil se Vám tento materiál? Sdílejte jej bez frází