Eva Samková Adamczyková

Opožděný start a vítězství při závodě Světového poháru ve Feldbergu

Na tomhle svěťáku mi vůbec nevycházel start. Závody se jely dva dny po sobě a já se ten první den cítila hrozně. Spadla jsem v semifinále a pak i v malým finále. Bylo to divný, do tý první klopenky mi to vůbec nešlo, vždycky jsme se do ní musely rovnat, a protože to byla krátká trať, nebylo moc času na taktizování. Jak člověk nebyl na startu první, bylo těžký ztrátu stahovat. A i když jsem pak druhej den jezdila líp, ze semifinále jsem zase prošla jen tak tak.

Skútr mě po něm vyveze zpátky nahoru na kopec a tam Jelen – můj trenér Marek Jelínek – říká: „Supr, supr, žes postoupila… Hele, já myslím, že bys teď měla zkusit opožděnej start. Podle mě to vyjde. Kvaldu jsi vyhrála o sedm desetin, a když dáš ostatním vteřinu náskok, tak myslím, že je ve spodní části dojedeš. A protože se budou mezi sebou tlačit, prostě je v cílový rovince předjedeš.“

„Chceš to zkusit?“ ptá se.

Yeeees! Okamžitě!

Byli jsme rázem nadšení oba. Čím víc se blížil start, já si opakovala akorát: „Joo, to bude libový.“ Nebyla tam žádná obava, prostě jsme si řekli, že je jedno, jestli vyhraju nebo budu čtvrtá, neřešili jsme umístění ve svěťáku. Šlo jen o to si vyzkoušet, jak to dopadne. A sranda je, že zbytku týmu jsme nic neřekli. Nebyl čas, mezi semifinále a finále je všehovšudy jen čtvrthodina.

„Hlavně nevystartuj moc brzo!“ nabádal mě akorát Jelen. Bál se, abych ostatní nedojela dřív než na boulový rovině před cílem. Nechtěla jsem se rozptylovat počítáním typu „jednadvacet“, tak jsme se domluvili, že odstartuju, až ostatní holky dopadnou dolů do sjezdu.

A tak najednou stojím na startu, strašně se těším a zároveň jsem nervózní. Ne z toho, že se možná ztrapním nebo že to dopadne blbě, to vůbec. Jsem nervózní, aby mi vyšlo načasování.

„Až dopadnou. Až dopadnou…“ opakuju si.

Nic jinýho jsem neřešila. Chovala jsem se jako vždycky, jen jsem prostě v moment, kdy se otevřela startovní rampa, sledovala zbylý holky a odrazila se, až když se dotkly země. Bylo super, že kamera v přenosu sledovala zrovna mě.

Teď!

V první moment jsem ostatní na chvíli ztratila, zmizely mi za prvním skokem. Nezvyklej pohled. Ale co, dělala jsem všechno stejně jako při tréninku nebo kvaldě. To máš klid, nemusíš nic řešit, soustředíš se jen na sebe a snažíš se dělat všechny věci co nejlíp technicky.

Jo, super! Támhle jsou ostatní. Nějakých deset metrů přede mnou.

Na videu je krásně vidět, jak si holky přeskakujou prkna, šněrujou se, vyhýbají se jedna druhý, a to je trošku zpomaluje. Já místo toho jedu, jak potřebuju.

Čadím si to, čadím a už je trochu doháním. Ale ne, že bych se přibližovala nějakou velkou rychlostí, zas o tolik rychlejc prostě nejde jet. Pak vjíždím na rovinku na boulích a šteluju se doprava, kde je volno.

Jenže tam není vyježděná trať… Uuuu, tady to jede možná pomalejc. Ty vole! Jestli já nezpomalím!

Ale ne. Jak vjíždím do tý poslední klopenky, už cítím, že to fakt vyjde.

„Nazdáár, holky! Čááu!“

To už vidím, že mám najednou úplně jinou rychlost. Když něco sama neposeru, tak to dám! I když jedu vnější oblouk a tím pádem delší trať, úplně mě to vystřelí dopředu a mně už se honí hlavou jen: „Ty vole, to je bomba, to je bomba…“

Holky podle mě vůbec nevěděly, že jsem se na startu zdržela. To neměly šanci vnímat. Třeba pak jen postřehly, že se nedržím s nimi, a mohly si myslet, že jsem trochu zaspala. A najednou vidí, jak je předjíždím.

Z vlastní zkušenosti vím, že když tě někdo na trati předjede a dupe, tobě jen bleskne: „Neee!“ O to víc do toho pak dáš energie, celej se tak jako zatneš – což je třeba i špatně – a snažíš se to dotlačit silou vůle zpátky před něj.

Něco takovýho se určitě odehrálo i v jejich případě. Ale už mě nedokázaly dohnat, byla jsem najednou totálně našláplá.

V takových momentech to tam prostě vyšleš a nepřemýšlíš. Psychologové asi řeknou, že tohle je to flow, že to svědčí o tom, že se člověk dostal do zóny. Já na to moc nehraju, ale je pravda, že někdy to prostě trefíš a všechno jde tak nějak samo. Někdo si tohle umí navodit cíleně, někdo ne, mně prostě přijde, že to tam pošleš a neřešíš nic. Ostych ani strach, který se ti třeba honí hlavou v tréninku.

Tohle byl přesně ten případ. Tahle zpětně mi to celý přijde úplně filmový.

Kámo, tohle kdyby někdo natáčel, tak to přece vymyslí přesně takhle. Úplně to vidím: Taková ta dramatická muzika, zpomalenej záběr, jak se proháním kolem všech ostatních na první místo, cíl, vítězství… Emocionální ždímačka jak hrom.

A ono to tak pravdu bylo. Ty vole, já to fakt vyhrála. Jelen to odhad dokonale!

V cíli se v takovou chvíli cítíš jak bůh. Máš pocit, že seš král světa… Říkáš si: „Polibte mi všichni prdel, já jsem nejlepší na světě!“ Těch pár vteřin, kdy křičím radostí, se dá popsat přesně takhle. Prostě víš, že jsi ostatní přech… Přečůral.

„Che che, kámo, mám vás! Čumte!“

O tohle mi přesně jde. To mě nejvíc baví, dělat věci jinak než ostatní. To není o tom, že chceš někoho ztrapnit. Vůbec ne, vždyť tohle už se mi nikdy nemusí povést, byla to fakt ideální situace, ideální trať… Prostě se všechno sešlo.

A je fakt, že u holek jsem to nikdy neviděla. Dělal to akorát jeden kluk. Volťák, Pierre Vaultier, suverénně nejlepší snowboardcrossař na světě, co vyhrál poslední dvě olympiády a je i mistr světa. Start občas pozdržel, když hodně foukalo a byl velkej protivítr, to aby se schoval za ostatní do závětrnýho pytle a až na konci je předjel. Viděla jsem to zkoušet i jiný kluky, ale vůbec jim to nevyšlo. Nebyli to takoví borci jako Volťák.

A jako já… ha ha!

Ale vážně, je fakt něco, že to klaplo neskutečně. I na stupních vítězů jsem se furt tlemila, jak jsem z toho byla nadšená. A nejkrásnější na tom bylo právě to, že za mnou pak přišli i kluci závodníci a trenéři a oceňovali mě. To pak máš pocit, že se ti fakt něco povedlo, protože uznání přímo z komunity od lidí, kteří vědí, o co jde, je to nejvíc. Navíc kluci jsou pro nás furt vzory, protože obecně jezdí o něco líp než my holky.

Pak mi i všichni včetně těch, co to sledovali doma, líčili, jak trnuli. Jejich reakce by se daly shrnout asi takhle: „Co to dělá? Co to dělá?! Se zbláznila? No to je v prdeli, to je v prdeli…“ A pak najednou se blíží konec trati a oni řvou: „Jooo, vona to dá! Jooo!“

A nejvíc to asi prožívali servisák s fyzio, který fakt nevěděli, co jsme s Jelenem upekli. Ti prej mysleli, že dostanou infarkt.

Upřímně, pro mě je tohle závod, na kterej jsem nejvíc pyšná. Jasně, třeba na olympiádách jsem taky jezdila dobře, ale tohle je prostě vono… Přesně to taky vystihuje, co se mi na snowboardcrossu líbí nejvíc. Že můžeš vyrazit poslední, ale nikdy tam není nic ztracenýho, pořád s tím můžeš něco udělat. Člověk se nesmí nikdy vzdávat, do poslední chvíle je o co jet. Buď ti můžou ostatní spadnout, nebo ty jedeš tak skvěle, že je prostě předjedeš.

Když to takhle fakt klapne, je to úžasnej pocit. To tě nakopne, ať už je to ostrej závod nebo obyčejnej trénink.

A mimochodem, i díky tomuhle majstrštyku jsem v roce 2017 nakonec poprvé vyhrála celkový pořadí svěťáku. 

Líbil se Vám tento materiál? Sdílejte jej bez frází