Roman Staša

Cizí hokejka nadzvedla tu moji. Někdo mi sebral puk a vystřelil na bránu.

„Vem si jinej, pičo.“

Nechápavě jsem se podíval na spoluhráče, který měl potřebu tohle udělat. Na začátku tréninku, kdy jsme se jen projížděli dokola kolem hřiště.

Mladej Vláďa Růžička. Taky mě těší.

Symboličtější uvítání jsem na svém prvním srazu reprezentační šestnáctky zažít nemohl. Coby skromný kluk ze Zlína, který se v žácích až postupně vyšvihnul z outsidera na pozici nejdůležitějšího hráče týmu, jsem si říkal, že tady ani nemám co dělat. Skoro jsem se styděl. Všichni okolo mi připadali lepší. Ročníky 88 a 89 byly vcelku silné a už tehdy v dorosteneckém věku se o jménech jako Voráček, Tlustý, Řepík, Látal nebo právě Růžička v hokejovém prostředí vědělo. Bylo evidentní, že ti kluci rostou pro velké kariéry.

Sami to dávali najevo. Dost jasně najevo. Chovali se nadřazeně. Ze Slavie bylo v nároďáku pět kluků, ze Sparty taky, z Kladna sedm a my ostatní, jeden z Vítkovic, sem tam někdo z Brna a dalších menších klubů včetně mě, jsme byli těžce v nevýhodě. Zatímco oni dorazili do vesměs známého prostředí, znali se navzájem a tvořili uzavřenou skupinu, do níž se nemohl nikdo další dostat, my se báli jakkoliv projevit. Ve Zlíně mě vyprovázeli na sraz s tím, ať si užiju aspoň tenhle jeden start, ale že nemám počítat, že bych se v tak nabitém ročníku nějak uchytil. Tak jsem to i bral. Že jedu mezi odskočené borce, s nimiž nemám nárok se měřit.

A pak jsem dal za první tři zápasy čtyři góly.

Dělal jsem své první rozhovory a docházelo mi, že to se mnou možná nebude tak beznadějné. Mimoděk jsem i proto začal přebírat vzorce chování, které jsem viděl okolo sebe. Aby mě hvězdy braly.

Protože když ti, pičo, někdo vezme puk při tréninku, protože je přece něco víc, můžeš se tak začít chovat taky, nebo se nechat zadupat.

Už v patnácti vyrazila půlka repre večer na pivo, zatímco já sekal dobrotu a byl jsem rád, že tam vůbec jsem. Postupně mě to ale mlelo a v sedmnáctkách už jsem s nimi šel taky, abych měl pocit, že k nim patřím. Že jsem v týmu.

Kdyby se ti frajeři ze Slavie, Sparty a Kladna, co se v nároďáku mezi svými cítili neotřesitelně, dostali někam sami, taky by se chovali jinak. Občas jsem třeba byl na pokoji s Martinem Látalem, jedním z Kladeňáků. Před ostatními řádil jako blázen, ale jakmile jsme zůstali sami, zjistil jsem, že jde jen o slupku, pod níž Látoš nechá málokoho nahlédnout. Byl to v jádru dobrej kluk. I na jeho příkladu jsem tak viděl, jak se ti nejlepší v rámci týmu projevují, a získal pocit, že musím dělat to samé, abych se mohl považovat za jednoho z nich. Podvědomě, možná i vědomě, jsem se jim přizpůsobil.

Namachrovanost je přitom z psychologického hlediska obrana. S její pomocí se bráníš proti tomu, že je někdo lepší než ty, známější než ty. Stavíš si okolo sebe hráz z arogance, aby ti pomohla zastrašit někoho, kdo má schopnosti na to tě předčit.

To ale vím až teď.

Když se na mě zeptáte ve Zlíně někoho, kdo mě zažil jako teenagera, bude si mě pamatovat jako nesnesitelného magora. Nikdo mě tam dneska nemá rád a já se vůbec nedivím. Už je pro mě nepodstatné znovu navazovat zpřetrhané vztahy, nepotřebuju se nikomu omlouvat za to, jaký jsem byl. Nemusím vysvětlovat, že jsem to tak prostě cítil a moje namistrovanost mi pomáhala udržet se na linii kluků z nároďáku. Zaráží mě ale jedna věc.

Lidi, kteří mě ve Zlíně zažili hrát, tvrdí, že jsem byl největší talent tamního hokeje vůbec.

Jak je teda, sakra, možné, že se mnou nikdo nic nedělal a nesnažil se se mnou pracovat?

Proč jsem se svým nadáním nikdy nehrál ani první ligu?