Petr Novák

Pamatujete si melodii, která provázela hokejové mistrovství světa ve Vídni v šestadevadesátém?

Já jo.

Pískám si ji od té doby pokaždé, než jdu na hřiště.

Vejvoda, Patera, Procházka, křížení za modrou, zlatá střela Martina Procházky, zahozené rukavice a objímaní našich kluků, kteří už věděli, že jim zlato Kanaďané jen těžko vezmou… Nejvíc ze všeho si ale pamatuju Procházkův výraz na střídačce, když ho chvíli potom zabrala kamera. Koukal úplně do blba a Robert Záruba to tehdy komentoval, že si asi až teprve teď uvědomuje, co vlastně provedl.

Já si říkal, že zažít takový stav musí být něco neskutečného. Vidina toho nepřítomného obličeje mě provázela spoustu dalších let, kdy jsem přemýšlel, jaké to je, hrát za národní tým finále světového turnaje.

Jaké to je, jednou dát takový gól.

Jaké to je, rozhodnout, že jste mistři světa.

Tehdy mi však bylo třináct a teprve nedávno jsem pořádně začínal chodit.