Pavel Staněk

Čekám.

Zase čekám.

Až se otevřou dveře koupelny a ona se v nich objeví.

Jediný pohled na mou ženu mi okamžitě odhalí, s jakou přichází zprávou.

Už to znám.

Doufám, že tentokrát z její tváře vyčtu něco jiného. Že uvidím radost. Že se to konečně otočí a my po těch letech najdeme na testu dvě čárky. Netoužíme po ničem jiném.

Jen po miminku.

Na čekání jsem zvyklý, ale stejně mě dost štve. Sedím si v obýváku na sedačce, ale uvnitř mě to vře. Nejraději bych lítal po pokoji ode zdi ke zdi, skoro lezl po stěnách. Ale navenek vyzařuji klid.

Říkají o mně, že tak vypadám vždy. Že jsem v pohodě, že mě nic nerozhodí. Kdyby tak tušili. Přezdívka Ice na můj vnitřní svět fakt nesedí. Také jsem ji nedostal díky ledovému klidu, ale protože jsem se kdysi nechal ostříhat jako zpěvák Vanilla Ice. Nejsem vůbec klidný. Jen prostě čekám. Zase. Čekal jsem na zisk titulu v basketbalu. Mnohokrát jsem čekal, až se moje tělo uzdraví a já zase budu moct hrát. Jen tohle čekání je jiné.

Úplně jiné.

Vysává nás to. Fyzicky. Psychicky. I finančně. Víte, kolik stojí jedno vyšetření na klinice asistované reprodukce? Jedna injekce? A kolik takových injekcí potřebujete? Někdy jsem měl pocit, že platím jen za dobrý den.

A přitom nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna u nás se objeví nějaký problém. Pro děti jsme se rozhodli brzy, mně bylo 23 let, žena je o trochu starší. Netrápily nás žádné zdravotní komplikace. Ani nás nenapadlo, že by to nemělo jít. Proč taky?

Ale nešlo to. Vůbec.

Po dvou letech jsme si řekli, že to není normální, že to musíme řešit. Někdo nám tehdy doporučil kliniku v Ostravě, jeli jsme hned. A právě na této klinice jsem pochopil, že se vůbec nejedná o levnou záležitost. Ukázali nám jejich nabídku, takový jídelní lístek, a mně se protočily panenky. Říkám jim: „Tak to udělejte alespoň všechno najednou!” Ale ne, takhle to nefunguje. Jde se postupnými kroky a jen v případě nezdaru se přidávají další metody. Další přípravky. Na začátku jsou procedury, které stojí pár tisíc. Jedná se o menší stimulaci, ale už ta může pomoci. A často pomůže. My jsme takové štěstí ovšem neměli.

Takže umělé oplodnění.

To byly ty mnohonásobně vyšší částky na konci toho jídelního lístku. V té době už jsem věděl, že nám pojišťovna uhradí tři pokusy. Ale i tak jsme dost dopláceli, asi okolo 20 000 Kč. Nedařilo se nám několik let, nakonec došlo úplně na celou nabídku. I na pokusy bez pojišťovny. A ty vás vyjdou na 40 000 Kč za jeden.

Konečná suma: ranec.

Pomoc mimo jiné spočívá v tom, že žena dostává vysoké dávky hormonů. Ty mají její tělo stimulovat a lépe připravit na těhotenství. Hormony ale zásadně ovlivňují i náladu. Pochopitelná věc, kterou teď s odstupem let vidím. Ale tenkrát? Dost jsme se hádali. Manželka na hormonech, já netrpělivej. Stačila malá jiskřička a byli jsme v sobě. Spíš než aby nás celý ten proces spojoval, hrozně nás oddaloval.

Pamatuji si jeden moment na klinice, tehdy jsme s ženou seděli každý na jedné straně gauče. Tak říkajíc v bezpečné vzdálenosti od sebe, a ještě jsme koukali každý na jinou stranu. Najednou přišel na recepci pár. Bylo na nich vidět, jak moc se milují. Hlavně tedy v kontrastu s námi. Drželi se za ruce, hezky se k sobě chovali. Pak ale začali řešit, zda vůbec zaplatí tu první vstupní částku. Šlo o pětistovku. „A nekoupíme za to radši nákup, zlato?” zaslechli jsme je.

V tu chvíli jsem si přál být hrozně bohatým člověkem, přišel bych k nim a řekl, že to je v pohodě. Že jim to zaplatím. Kdyby to tak šlo. Věděl jsem, že až se dozví, že ta pětistovka není zdaleka poslední investicí, odejdou.

Nebudou si to moct dovolit.

Stále na ně vzpomínám. Opravdu jsem jim toužil pomoct, ale nemohl jsem. Byl jsem rád, že ty náklady můžu zaplatit nám.

Přestoupil jsem do Opavy za spoluhráči z reprezentace. Měli nabitý tým, zrovna dvakrát po sobě vyhráli ligu. Šel jsem si tam pro zlato. Ale místo třetího titulu v řadě jsme skončili třetí. A další rok druzí. Trochu lepší, ale chtěli jsme víc, měli jsme na to. A další sezónu znovu druzí.

Spoluhráči už mi začali říkat: „Ici, ty jsi Pechvogel!”

Ach jo, přemýšlel jsem o jejich slovech. Nemají náhodou pravdu? Nechtěl jsem, ale ono vám to nedá. Hlodá to ve vás. Co když za to fakt můžu já?

I má četná zranění těm obavám napomáhala. Vždy, když jsem se dostal do nejlepší formy, přišel úraz. Strašně mě to sundalo. Tehdy se nějaká rekonvalescence moc neřešila a já se na hřiště chtěl vrátit brzy, někdy až příliš brzy. Myslel jsem, jak moc jim pomůžu, když tam na pár minut zasáhnu. Sice jsem naskočil, ale nepomohl. Jak říkám, bylo to moc brzy.

A pak začala sezóna 2001/2002, zase jsme patřili mezi favority. Tentokrát jsme to pro finálovou sérii vzali stylově: odbarvili jsme si vlasy a kdo měl, i vousy. Samozřejmě podomácku, takže polovina týmu si spálila hlavu, mě nevyjímaje. Ale vyplatilo se, k titulu jsme to dotáhli.

Tím jsem ze sebe nálepku smolaře smyl.

I když ne tak docela. V předposledním zápase jsem při zakončování upadl a jak mě přeskakoval soupeř, nohou mě kopnul do hlavy. Diagnóza? Otřes mozku. Na poslední finálový zápas, který se konal o dva dny později, jsem v nemocnici podepsal reverz. Nehrál jsem, ale nastoupil jen na poslední minutu. To už bylo rozhodnuto. Najednou zazněl klakson. Obrovská euforie.

Mistři! Jsme mistři!

Konečně. Povedlo se, navíc před domácím publikem. Fanoušci šíleli. Kam se člověk podíval, viděl žlutou. Ano, legendární opavské žluté peklo fungovalo už tehdy. A že opravdu dokázali vytvořit pekelnou atmosféru. Z té žluté vám normálně přecházel zrak.

Titul jsme získali ještě ve staré hale na Mařátkově, bylo tam úplně narváno. Fanoušci skoro vypadávali z oken, která musela být kvůli vedru otevřená. Právě tam žluté peklo vzniklo. Od začátku sezóny se nehrál jediný zápas, kdy by nebylo vyprodáno. Skvělá atmosféra, fanoušci, co vás ženou dopředu. Vyhrát v téhle hale, vyhrát před nimi? Paráda.

Získal jsem svůj první titul. Po tom jsem toužil, k tomu směřoval. Tím pro mě jedno čekání skončilo. „Tak vidíte, nemůžu za to já. Nejsem žádnej Pechvogel!”

Na tyhle roky rád vzpomínám. Následovala sezóna zakončená dalším titulem. Hodně jsme si v ní věřili, byli jsme prostě dobří. Většina z nás hrála i v reprezentaci. Navíc jsme tvořili skvělou partu, zůstáváme v kontaktu i teď. Víme o sobě.

Často se v Opavě scházíme a vzpomínáme. Třeba na další rok, kdy jsme kvůli finančním problémům klubu hráli pouze v sedmi hráčích. Tehdy se o nás mluvilo jako o “sedmi statečných”. V téhle sezoně jsem se nesměl zranit dokonce ani já, protože hrát v šesti? To už jednoduše nejde. Nakonec se povedlo, všechny zápasy jsem odehrál. A navíc jsme dosáhli super výsledku, sahali jsme po medailích. Semkli jsme se, bojovali jeden za druhého, fanoušci nás mohutně povzbuzovali. Medaile se nakonec nepovedly, ale fanoušci nám odpustili. Tedy alespoň tak jsem to cítil.

Zrovna nedávno jsem Opavu navštívil. Byl to den, kdy do zápasu nastoupil Ivan Trojan. Úžasný zážitek. Zaplnila se i ta nová hala. Rád se sem vracím, zažil jsem tu většinu svých vítězství. Lidé mě tu stále zastavují na ulici. Je vidět, že si naší generace váží. Něco jsme tu dokázali a oni na nás pořád vzpomínají. To mě moc těší.