Mojmír Chytil

EURO 2004. 

První šampionát, který jsem tehdy jako pětiletý kluk vnímal. S kamarádama jsme u nás na vesnici celé dny kopali do míče a hráli jsme si na reprezentanty, kteří byli v Portugalsku za hrdiny. Baroš, Koller, Rosický… 

Pak přišlo jediné mistrovství světa s českou účastí. Rok 2006 v Německu. Pamatuju si na vítězství nad Američanama, po kterém přišla studená sprcha. Prohry s Ghanou a s Itálií byly hodně smutné. 

Od té doby jsem si užíval každý šampionát, sledoval jsem všechny zápasy reprezentace. Nikdy jsem si ale nemyslel, že bych se do ní jednou mohl dostat. Pro kluka, který v juniorské lize chodil do zápasů z lavičky, to byla nereálná představa. Vždyť já jsem byl tehdy rád, že fotbal vůbec můžu hrát. 

O pár let později už ale bylo všechno jinak.  

Kde domov můj, kde domov můj?... 

Stál jsem v reprezentačním dresu a zpíval českou hymnu. Jenže už ne jako malý kluk před televizí.

… voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách…

Byl jsem přímo na hřišti. Poprvé v reprezentačním áčku, navíc v Olomouci, kde jsem fotbalově vyrostl.  

… a to je ta krásná země, země česká, domov můj!

Tohle jsou ty nejhezčí chvíle, které jako fotbalista můžete zažít. Mně se to poštěstilo v roce 2022 v přáteláku proti Faerským ostrovům. I když situace před nominací byla všelijaká, protože Slavia, Sparta ani Plzeň neuvolnily své hráče, moc jsem si toho vážil.

Hned na začátku zápasu jsem měl velkou šanci, ale překopl jsem branku asi o třicet metrů. Ještě, že za ní stála velká olomoucká severní tribuna. Všude jinde by totiž míč přeletěl i střechu stadionu.

„Škoda, mohl jsem dát gól při svém debutu v reprezentaci,“ řekl jsem si v tu chvíli.

Pak ale přišla třináctá minuta a dlouhý balon od Cufa. Přesprintoval jsem stopera, v pádu jsem těsně před brankářem ťuknul špičkou do míče a ten zapadl do sítě. No ne, tak mně se to přece jenom povedlo!

Díky gólu ze mě spadl tlak a nervozita. Věci, které si obvykle vůbec nepřipouštím. Jenže tohle byla repre. Od toho momentu jsem si užíval každý dotek s balonem, každý souboj. Najednou mi šlo všechno samo.

Za pět minut od první trefy jsem se po prostrkávačce od Suka ocitl před prázdnou bránou a zavěsil jsem podruhé. Jen co jsme se s klukama doradovali, už jsem zvyšoval na 3:0. Zmrhy poslal centr z pravé strany, já naznačil obránci, že půjdu na zadní tyč, ale nakonec jsem strhl pohyb na přední. Našel jsem si balon hlavou a poslal ho do brány. Po třetím gólu přišlo největší dojetí. Nevěřil jsem, že by se mi něco takového mohlo povést. 

Hattrick za necelých 10 minut. Navíc při mém prvním startu za repre.

To se v historii samostatného Česka nikomu jinému nepovedlo. Ještě za dob Československa to jako jeden z pěti hráčů dokázal legendární Josef Bican. Po zápase se mě na to ptali novináři, jenže já jsem nevěděl, co na to říct.

Ale poslouchalo se to hezky.

Po závěrečném hvizdu jsem byl v obrovské euforii. Na tribuně jsem měl rodiče i nejbližší kamarády a všichni jsme byli neuvěřitelně nadšení. Tak silné emoce jsem ve fotbale nikdy nezažil.

Moc dobře jsem si uvědomoval, čím vším jsem si musel projít, abych se dostal až sem.

A taky jsem svým způsobem vnímal, že tohle všechno je tak trochu navíc. Ještě před pár lety jsem si totiž myslel, že profesionální fotbal nebudu moct hrát.

Když mi bylo sedmnáct a podruhé během půl roku jsem si utrhl křížák v koleni, častokrát jsem slyšel, že je s fotbalem konec. 

Každému bych přál zažít dětství, jaké jsem měl já. Pocházím z malé vesnice Skalka, která má okolo 250 obyvatel. Každý den se tam venku scházeli různě staří kluci. Už ve čtyřech letech jsem chtěl, aby mě vzali mezi sebe. To se brzo povedlo, a tak jsem s nima mohl chodit ven. Co jiného taky dělat na vesnici?

Jezdili jsme na kole, běhali po parku, ale nakonec jsme vždycky skončili na fotbalovém hřišti. Stříleli jsme na bránu, a když se nás sešlo víc, tak jsme hráli i zápasy. Čtyři na čtyři, pět na pět… Na jednu bránu, protože nikdo nechtěl chytat.

Jako čtyřletý jsem běhal mezi devítiletýma klukama, byl jsem pro ně jako mladší brácha. Všude mě brali s sebou a vždycky se za mě postavili. Chránili mě i později ve škole, kde se za mě několikrát pobili. Dodneška jsme parta nejlepších kamarádů.

Jenže jako nejmladší jsem to taky pořádně schytával. Chtěl jsem se ostatním za každou cenu vyrovnat a ze hřiště jsem chodil domů skoro pořád zakrvácený. A taky ubrečený. Brečel jsem, když můj tým prohrál, i když mě něco bolelo. A to se dělo často.

Jednou jsem v zápalu boje dostal ránu do nosu, ze kterého mi začala téct krev. Starší kamarád se celou cestu ke mně domů klepal, co na to řekne moje máma. Když otevřela dveře, stál jsem před ní celý od krve. Ona se ale začala smát, utřela mě a šel jsem hrát dál.

Prostě nezapomenutelné dětství.

Jenže kluci zanedlouho začali o víkendech nastupovat za tým z vedlejší vesnice. Já jsem doma každý týden brečel, že chci taky, ale do týmu brali až od sedmi let. A tak jsem se dostal do přípravky Prostějova. Sice jsem byl ve svých pěti letech o rok mladší než všichni ostatní, ale na to jsem byl zvyklý. 

V Prostějově to byl jeden velký punk. Neexistovalo tam áčko, bylo to jen o mládeži. Neměli jsme šatny a často v klubu nebyl nikdo, kdo by se staral o sekání trávy. Zdejší fotbal se zvedl až později. 

Jenže to už jsem hrál za Sigmu, kde jsem střídavě trénoval od osmi let. Zápasy jsem hrál za Prostějov, ale jednou týdně jsem trénoval v Olomouci, za kterou jsem si zahrál i pár turnajů. Natrvalo jsem do Sigmy přestoupil v desíti a poprvé v životě jsem začal hrát se stejně starýma klukama. 

Nikdy nezapomenu na svůj první trénink v Olomouci. Bylo to v zimě a já jsem přijel do haly přesně na čas. Jenže ostatní byli zvyklí chodit na trénink o dvacet minut dřív, aby se mohli převlíct. Takže na mě všichni čekali. Naštěstí jsem přijel rovnou v tréninkovém oblečení, protože jsem z Prostějova komfort šatny neznal. Když šli kluci po tréninku do sprchy, cítil jsem se fakt blbě. Nebyl jsem na to zvyklý a ani rodiče nevěděli, že mám mít ručník. Připadal jsem si jako jouda z vesnice, který si akorát oklepal slámu z bot.

Ale fotbalově jsem se ostatním vyrovnal. Po přechodu do mladších žáků jsem se dokonce stal kapitánem. Tehdy jsem ale ještě nebyl útočník, to přišlo až později. Hrál jsem středního záložníka a někdy i stopera.

Možná právě proto jsem nikdy nebyl pevnou součástí reprezentace. Na mém postu tehdy bylo hodně lepších kluků, než jsem byl já. Pozvánky jsem se dočkal až v sedmnáctce, ve které jsem se na letním turnaji uvedl gólem. Byl to skvělý pocit. I díky tomu jsem si pak zahrál kvalifikaci na EURO, ve které jsem se trefil proti Chorvatům.

Tehdy už jsem věděl, že chci být profesionální fotbalista.

Jako malý jsem měl o své budoucnosti různé představy. Chvilku jsem chtěl být voják, jindy zase policajt. Ale doma si všichni mysleli, že se ze mě stane zemědělec. Měl jsem období, kdy mě zajímaly jenom traktory a práce na poli. Na vesnici jsem to měl na dosah ruky a ještě teď občas přijedu domů pomáhat při sklizni.

Jenže jakmile jsem si stoupl na trávník, chtěl jsem být fotbalista. U nás v rodině nikdy žádný profesionál nebyl, takže mi všichni říkali, že je to hezký sen, ale drželi mě zkrátka. Hlavně táta. Častokrát jsem slyšel, že uživit se fotbalem dokáže jen pár vyvolených, proto byla hlavní škola. 

Od patnácti jsem si ale říkal, že se profíkem s trochou štěstí můžu stát.