Josef Macháček

Oni mi zase vynadají, já vím.

V mém týmu to neradi slyší. Fanoušci, sponzoři a novináři zrovna tak. Sorry, jenže já si nemůžu pomoct. Já prostě ani nechci vyhrát.

Proč teda na Dakar ve svých skoro jednašedesáti lezu? Proč se tam ještě jednou a fakt už naposled budu trmácet? Odpověď je jednodušší, než se zdá. Tady je začátkem ledna zima, tam teplo. Tam se něco děje, tady je to furt stejný. Likvidace vozidel, jíž se teď ve svém běžném životě věnuju, bude zítra ráno stejná jako dneska, ale každej den na Dakaru, to je zkrátka pořádnej odvaz. Jedu si vychutnat tamní atmosféru a jestliže vypadnu třeba hned druhý den, nezhroutím se z toho.

Zase mě nemějte za lempla. Já nic nepodcenil. Čtyřkolku máme vyladěnou a sám jsem fyzicky připravený, co to šlo. Nedávno v Tunisu jsem si ověřil, jestli po zranění zase všechno zvládám a s výsledkem i svým pocitem jsem byl spokojený. Udělal jsem maximum pro to, abych uspěl. Ale jestli mi to nevyjde, nepůjdu se věšet. Vrátím se, řeknu, že jsem holt zase minus milion v českých, a nazdar. Vítězství v závodě pro mě není pupek světa. Už nějakých deset let ostatně vyhlašuju, že jsem závodník-turista a že mě snad nejvíc ze všeho zajímají okolní scenérie na tratích. Rajcuje mě, když se podívám někam, kam se běžně člověk nemá šanci dostat. Ropná pole v Lybii, nové rafinérky v Číně, střed Austrálie. To je pro mě nejvíc.

Všem, co mi fandí a lidem z Barth týmu, slibuju, že pojedu, co to dá, ale hlavně chci Dakar naposledy ve zdraví přežít. Pobavit se a nasbírat další zážitky, jaké si málokdo na tomhle světě dokáže představit. Fakt stojím o jedinou věc, abych dojel. Je mi buřt, jestli první nebo poslední. Možná bych se spíš radši doplácal někde uprostřed, aby to nikoho nezajímalo. Tak jako tak se kdekdo bude pídit po tom, co tam dělá jedenašedesátiletej dědek.

Pardon, jedenašedesátiletej kluk.

Víte, mě neba popularita. Při mém stylu života je nepříjemná. Jsem zvyklý dělat to, co cítím, a když mě někde na hotelích začnou lidi poznávat, jsem nesvůj. Netoužím po tom. Populární lidi musejí podle mě být úplně v řiti. Buď se musejí přetvařovat, nebo skrývat, nic mezi neexistuje. Když jsem v roce 2009 popáté Dakar vyhrál, připadalo mi, že každý druhý v Česku má čtyřkolku a zajímá se o mě. Nemohl jsem se ve svém prostředí pohybovat jen tak, anonymně. To byly samé rozhovory, televize a pak mě všude někdo zdravil a chtěl si povídat.

Já na to fakt nejsem.

Chci mít svůj klid. Popularita je pro zpěváky, pro umělce, aby je angažovali, ale já mám z popularity leda tak hovno. Nebo spíš proježděných třicet táců za cesty do Prahy na rozhovory. Z většiny si své závodění platím sám, sponzoři jsou vesměs spíš kámoši, co po mně hodí padesát tisíc, ať si s nimi dělám, co chci.

A ještě jedna věc mě štve. Že už v tom nejsou emoce, co dřív.

Jak já se vždycky těšil, až budu předávat svůj závodní stroj organizátorům… Teď? Kdyby čtyřkolku předal někdo místo mě, byl bych radši. Letos už jsem si při předávání v Le Havru připadal jak v obchoďáku, kde znám každý regál.

První budka, vyfasujeme si GPS.

Támhle podepíšem papíry.

Teď dostaneme dva iritracky, speciální komunikační zařízení s pořadatelem.

Tady zase zaplatíme kauci… Počkej, proč po mně chceš kartu, když jsem ti posílal peníze předem?
„To musíme.“
„Tak si příště trhni nohou, nic dopředu už posílat nebudu.“

Ještě samolepky. Taaaak, pěkně nalepit. Ciao, signoro comissario! Dobrý?
„No, tady to máš daný blbě, ale budu dělat, že to nevidím. Čau.“

Pořád dokola. Do toho tam u Atlantiku fouká vítr a chčije. Vždycky. Co taky dobrýho může přijít z Anglie, že jo? Fotit se můžeme jen tehdy, když se na dvě sekundy ukáže slunce štěrbinou mezi mraky, jiná šance nebude.

Jen jsme to měli z krku, fláknul jsem se zpátky do auta a od té doby už se nemůžu dočkat, až konečně pojedem závod. Jestli teda za ten měsíc a půl úplně nezapomenu, že mě nějakej Dakar čeká. Když se ještě jezdívalo v Africe, všechno kmitalo, tady je to kvůli přestěhování závodu do Jižní Ameriky strašně zdlouhavé, od odeslání techniky do startu jako by chcíp pes. A nejhorší je, že se vám během té doby nesmí nic stát, aby všechny ty prachy nevyhučely komínem, aniž byste tam vůbec odjeli. Takže nesmíte lyžovat, pomalu se ani hýbat. Jen chodíte do kina a po jiných bezpečných zábavách. I na silnici je třeba dávat si pozor, aby do vás nějakej vocas nevrazil a nehnul vám s krční páteří.

Blé. Rozplizlý období. Ať už nastoupí ten adrenalin. Nervozita těsně před startem. Ta je totiž i po všech těch letech stále stejná. A ta mě baví.