Jakub Lev

Byla to moje hloupost. Před tou brankou se nic podstatného nedělo, já jen jel klasicky dělat rozruch. Provokovat. Tak, jak patří k mojí hře.

Už v tom byly i nějaké vztahy z minulosti, takže když jsem vletěl do chumlu, skočili na mě Krieger s Raskobem. Americká férovka, jak jsem to nazval. Jednoho jsem chytil do kravaty, ale v tu chvíli mi ten druhý chytnul zezadu za levou ruku, šel jsem proti dvojité páce. Jak jsme padali a já se přetočil, chtěl jsem se ze sevření dostat. Zabral jsem já, zabrali ti dva a najednou mi v té ruce škublo. Tak, jak jsem ještě nikdy předtím nezažil.

A že už mě toho na těle za ty roky bolelo dost.

Na střídačce jsem poznal už jen podle pohledu doktora, který mi nahmatal místo pod vestou, že to nebude dobrý. „Rameno nebo biceps. Už nechoď na led,“ řekl mi.

Stejně už končilo prodloužení prvního semifinále 2023 proti Vítkovicím. Máťa, náš trenér, za mnou potom přišel, že mám jet nájezd, a já mu ukázal, že to nejde. Nezvednu ruku, sorry. Podpažím mi při každém náznaku pohybu projela bolest, jako by mi tam někdo vrazil kudlu.

Spoluhráči rozstřel zvládli perfektně, proměnili čtyři nájezdy ze čtyř a já se radoval spolu s nimi. Vzadu v hlavě jsem ale zároveň věděl, že tohle je průšvih.

Tohle už asi nepřetlačím.

Mononukleóza. Dva roky mi trvalo, než jsem se z ní vyhrabal. Sestřelila mě v patnácti, při přechodu z devítky do dorostu, úplně mi vyřadila kondici a imunitu. Zatímco kluci okolo mě nabírali svaly, já zhubnul osm kilo. Tři měsíce jsem jedl jen brambory, rejži a suchý kuře a nemohl dělat vůbec nic. Dodneška mám před očima první trénink po návratu, kdy jsme při letní přípravě běhali tříkilometrové úseky jen s malou pauzou na odpočinek. Trpěl jsem ukrutně.

Když nepočítám operaci v šesté třídě, kdy jsme se se spoluhráčem srazili při tréninku koleno na koleno a mně museli spravit postranní vazy a meniskus, byla tohle jediná větší zdravotní komplikace, jakou jsem kdy zažil. Ale o to zásadnější mohla být, protože já byl tak vyřízenej, že jsem přemýšlel, že se na hokej vybodnu.

Po návratu jsem totiž během prvního roku v dorostu zvládl odehrát za Plzeň jen pár zápasů, než jsem skončil v Rokycanech o ligu níž. To samé na začátku juniorky. Neměl jsem potřebnou sílu, nebyl jsem vyhraný. Přidával jsem si na speciálních bruslařských trénincích, což mi snad do budoucna pomohlo, ale tehdy to nemělo zase takový efekt. Připadalo mi, že moje snažení nemá úplně smysl, a než hrát první ligu juniorů a dávat tomu všechno bez jakékoliv perspektivy, to radši půjdu na vejšku a hokej si nechám už jen pro zábavu. Pokukoval jsem po ekonomce. Mamka sama ekonomkou je a odmala mě učila, jak nakládat s financemi. Přemýšlel jsem, jestli se zvládnu zapojit do naší rodinné firmy.

Řekl jsem si nakonec, že tomu dám ještě jednu sezonu. Poslední sezonu, která mi ukáže, kudy dál.

Pak mě nastartoval Honza Kovář.

Než ho po pár zápasech přesunuli do áčka, protože mezi juniory už byl úplně odstřelenej, dali nás spolu do lajny a on mě roztlačil tak, že jsem chytil ohromnej lauf. Z hráče, co se v tom plácal a dělal pár bodů za sezonu, jsem najednou vyskočil do pozice tahouna týmu, kterou jsem si udržel, i když byl Kovárna už dávno pryč.

Najednou jsem i já začal chodit na tréninky s áčkem a dostal od klubu smlouvu. Všechno se rozjelo.

Následovala druhá liga v Klatovech, první ve Znojmě, všechno super zkušenosti se skvělýma klukama, až mi ve dvaceti před sezonou Milan Tichý, tehdejší plzeňský sportovní manažer, nastínil dvě možnosti. Buď hrát juniorku a čtvrtou lajnu v áčku, kdy nebudu vědět ze dne na den, co bude, nebo první ligu v Ústí nad Labem stabilně. Doma mi na to naši řekli, že když už mám po maturitě, je na čase se někam posunout a ten rok zkusit. Ať uvidím, jestli to ze mě udělá hokejistu a chlapa.

Tak jsem šel. A bylo to perfektní rozhodnutí. Ústí tehdy mělo našlapané mužstvo, s kterým chtělo postoupit do extraligy, a pro mě z toho vyšla perfektní sezona, v níž jsem ukázal, že profesionální hokej můžu hrát. Vybojoval jsem si svoje místo.

A tenkrát, v prvoligovém play off na jaře 2012, to taky kvůli tvrdému nárazu kolenem do mantinelu bylo nadlouho naposledy, kdy jsem musel vynechat soutěžní zápas.

Ještě jsem si v kabině zařval vítězný pokřik s ostatními a předal jsem dlouholetému vedoucímu týmu Láďovi Součkovi puk, čímž jsme si vždycky v rámci týmu určili, kdo doplní další dílek do připravené mozaiky úspěchu v play off.

Pak už jsem si vzal stranou doktora, ať mi teda řekne, jak to je.

Prohmátnul mi znova místo, které mě pekelně bolelo, a zakabonil se, že to vypadá na utržený sval. Ono to teda bylo evidentní. Tam, kde vám prso přechází do podpaží, jsem měl regulérně díru. Prohlubeň, do níž se dal strčit prst. Ráno v ostravské nemocnici jsme pak u mého známého ortopeda zjistili, že v místě, kde se prsní sval upíná na pažní kost, mám trhlinu. Není to komplet urvané, ale jeden z největších svalů v těle mi visí jen na kousku. Osm až deset týdnů rekonvalescence.

Super. Tak já jedenáct let vydržím, jedenáct let mě nesundá jediný zranění. A zrovna teď, když mám po sezoně odcházet z Hradce, kde můžeme s touhle perfektní partou něco dokázat, jsem ze hry.

Mě vám to tak neskutečně s… štvalo.

Rozhodl jsem se ale zabojovat. Hned cestou z Ostravy jsem se stavil v Pardubicích na magnetickou rezonanci, která potvrdila diagnózu i dobu léčení. S tím jsem odjel domů do Plzně za svým doktorem Petrem Zemanem.

Pro naději. Pro aspoň nějakou šanci, že přece jenom ještě budu moct naskočit.

Petr už mě zná, proto tak striktní ohledně doby léčení nebyl. Konečně někdo! Hned mi taky do svalu píchnul plazmu. Vedle toho jsem do sebe cpal bylinky, wobenzym, svítil na postižené místo červeným světlem, chodil do sauny. Cokoliv se dalo sehnat a bylo legální, to jsem do sebe nasypal. S životosprávou, kterou jsem v první moment povolil, jsem zase najel do kolejí pořádného spánku a zdravého jídla, navíc se odevzdal do rukou fyzioterapeutovi Michalovi Rukavičkovi, dalšímu z lidí, kteří mě celé ty roky dávají dohromady a kterým důvěřuju.

Po nějakých osmi dnech jsme zjistili, že se trhlina opravdu hojí překvapivě rychle. Na to jsem okamžitě na Petra vypálil otázku, jaká je šance, že přece jen budu ještě hrát.

„Až zvedneš šedesát kilo na bench,“ odpověděl mi. „Potom ti po zatejpování dám zelenou.“

Z beznaděje jsem najednou dostal zase motivaci jako hrom. Zvlášť, když kluci už byli jen kousek od postupu do finále.

Můj druhý zápas v extralize, první střídání. Hráli jsme v Českých Budějovicích. Jako centr jsem dostával puk na střed a myslel si, kolik mám času. Borec z juniorky, že jo. Koukneš se levá, pravá…

Ani náhodou.

Renda Vydarený to jako zkušený bek přečetl a nádherným stromem mě knockoutoval. Ani jsem se nezvedl, museli mě odvézt z ledu. Z obou nosních dírek mi tekla krev. Sám sobě jsem se na střídačce musel smát, že to je teda uvítání v lize, jak má být.

Ten zápas ještě ke konci Radek Duda podobně trefil i Kubu Jeřábka, který stejně jako já coby mladičký nováček zaskakoval v sestavě za někoho zraněného.

Ahoj, tohle je dospělej hokej, hoši. Hlavu nahoru. Doslova.

Tehdy to v extralize bylo o něčem jiném než dneska, kdy se po každém trochu ostřejším zákroku řeší, jestli dostanete pár zápasů stopku, nebo rovnou doživotí. Tenkrát za sebe byl na ledě každý zodpovědný. Věděl, že může přijít rána, a podle toho se taky choval. Však se podívejte, že komu je dneska v lize přes třicet, málokdy se nechá nachytat. Ne jako kdejaký mladý kluk, který dostane pecku a čumí, že to byl faul.

Houby. Dívej se okolo sebe a dávej na sebe bacha, mladej.

Přesně takhle jsem se to naučil i já. Od šlupky, co jsem schytal od Rendy, jsem se na podobné situace už připravil.

A díky tomu, že ve svojí první kompletní sezoně za Plzeň jsem od počátku hrál v lajně s Ryanem Hollwegem, naučil jsem se i další důležitou věc: Koukej, proti komu jdeš na led.

Soupeři totiž samozřejmě nebyli hloupí a nenechávali proti nám ve hře technické hráče, spíš se snažili na Ryana nasazovat podobné blázny. A bylo to o tom, kdo koho víc zmastí.

Tohle stejně byla škola jako hrom… Když s námi postupně začal hrát ještě i Michal Dvořák, já jenom bránil. Dvořka by býval nejradši hrál jenom za bránou, kde si odmítal rukou protihráče, Ryan zase lítal na zadní mantinel a bylo to jen o tom, jestli mu soupeřovi obránci stihnou uhnout. Ale sehráli jsme se ideálně. Brzy jsme totiž přišli na to, že Ryanovi stačilo jen dobře nahodit do pásma, a protože se ho beci fakt báli, vždycky od sebe puk jen odhazovali. Nám tak stačilo zavírat opačnou stranu a sbírat to.

Jedinej, kdo zůstával úplně v klidu, byl Petr Kadlec. Ten byl tak chytrej, že i Ryanovi dokázal ucuknout a ten tak div že neprorazil mantinel.

Úlohou naší lajny každopádně bylo protihráče štvát, otravovat. Moc hokeje jsem si ten rok nezahrál, protože každou chvíli se končilo nějakou šarvátkou, padaly tresty. Ale mě by ani nenapadlo si na to nějak stěžovat. Měli jsme mužstvo postavené na špičkových hráčích a tohle zkrátka byla naše úloha v něm. Vážil jsem si, že jsem ji dostal. Aspoň nějakou. Svoje místo jsem si takhle musel vybojovat. Věděl jsem, že nebudu hned hrát oslabení, natož přesilovky. A ani by mě nenapadlo, jako některé dnešní mladé, uraženě volat agentovi, že hraju málo minut a ať to vyřídí s manažerem.

Kdybych tohle tenkrát řekl Martinovi Strakovi, vyrazí se mnou dveře.

Já, stejně jako další mladí kluci, kteří jsme se tehdy do týmu dostali, jsme se namísto stěžování radši učili od těch starších. Naslouchali, nasávali informace.

Kolikrát jsem třeba od Tomáše Vlasáka slyšel, ať se nechovám, jako že mám krámy, když jsem třeba naštvaně třísknul hokejkou. Nebo když mi Jarda Modrý, který k nám přišel už jako borec na sklonku svojí fantastické kariéry, řekl na tréninku, že to bylo naposledy…

Divil jsem se, co má na mysli.

„Proč jsi mě v tom rohu nedohrál, když jsi mohl?“ sjel mě.

Jasně, že jsem ho nedohrál. Nechtěl jsem ho nějak zranit.

„Když tohle nebudeš dělat v tréninku, nedokážeš to ani v zápase. Takže jestli mě příště netrefíš, zlomím o tebe hokejku,“ varoval mě Bóža.

Tak jo. Tak jsem do něj příště vletěl, udělal jsem mu něco s ramenem a on mě za to ještě pochválil.

Už tehdy se i díky takovým drobnostem rodil styl, jakým dodnes hraju. Jsem po lize neoblíbenej. Ten typ, co má v každém mužstvu spoustu nepřátel, protože mě baví soupeře vytáčet. Jdu prostě na led vyhrát. Jestliže mi k tomu pomůže i to, že vyvedu nejlepší protihráče z koncentrace, když vidím, že je štvu, je to pro mě ještě větší motivace to dělat ještě víc. Vlastně mě to dost baví.

Třeba takový Andrej Nestrašil by mohl vyprávět.

Ten kluk je fantastický hokejista, respektuju, co umí a co v kariéře dokázal. Ale taky vím, že startuje na první našlápnutí. První co, když si proti mně přisedne do toho svého postoje na buly, píchnu ho do špičky hokejky a už to jede. Už jsme v sobě.

Taky si s protihráči hodně povídáme, v tom jsem měl vedle sebe roky nejlepšího možného učitele, Radka Smoleňáka. Ten je tak pohotovej a nedá vám ani na tréninku vydechnout, že vás prostě naučí reagovat rychle. Jak my jsme se do některých naváželi… „Ty už nehraješ v tom Maďarsku?“ zeptáte se kluka, co se právě vrátil z nějaké zahraniční ligy. Nebo někomu přeskočí puk hokejku a vy na něj houknete: „Jo, už tě poznávám.“ To mnohdy úplně stačí, abyste ho vytočili. A když do vás začne klínovat nazpátek, jen se otočíte a v klidu odjedete.

Nebo holt musíte umět i přijmout. Samozřejmě, i ostatní do mě jedou, jakej jsem dřevák. Nebo často slýchám, že hrát takhle v Americe, dostal bych do držky, že bych se už nezvedl. „Hele, já tak dobrej, abych tam hrál, nejsem,“ odpovídám. „A když mi to tady prochází, tak proč bych to nedělal?“ Že s takovým přístupem nemám v týmech všude po lize zrovna kamarády, si asi dovedete představit. Cítím to každý zápas, ale bylo to poznat i vždycky, když jsem někam přestupoval. Vnímal jsem prvotní odtažitost, než mě ostatní poznali jako člověka. Než jsem třeba přestoupil z Plzně do Vítkovic, snad pokaždé jsme po sobě brutálně šli s Romanem Szturcem. Snad nebyl zápas, kdy by nás rozhodčí nevyhodili za nějaké vzájemné postrkávání, sekání.

Co jsme se sešli v jednom týmu, jsou z nás výborní kamarádi. Byli jsme si vzájemně na svatbě, potkáváme se na chalupě. Zjistili jsme, že si vyloženě sedíme. To samé s Rosťou Oleszem, od první chvíle jsme si padli do oka a bavíme se spolu dodnes.

V Brně se dokonce holky od spoluhráčů nejdřív ptaly mojí manželky, jak se mnou může být, když se takhle chovám. Dokud nepoznaly, že hokej a osobní život jsou v mém podání dva úplně jiné světy.

Zároveň jsem si za ty roky už vybudoval nějaký respekt a sám ho klukům, které znám, vyjadřuju. Nejsem jako někteří, kteří si dělají seznamy, koho v sezoně trefí, a čekají jenom na příhodnou chvíli. A že takových pár znám. To já, když proti sobě mám někoho, s kým jsem třeba pár let hrál, a dostanu se na ledě do situace, kdy ho můžu přizabít, neudělám to. Uberu. A vím, že stejně tak to mají i oni se mnou.

Co je hlavní: Jsem přesvědčený, že kdybych nehrál tak, jak hraju, neměl bych v extralize místo.

Tehdy na začátku, ani teď.