Jakub Koreis

Je to absurdní.

Loni touhle dobou jsem měl ohromnou chuť do hokeje. Událo se něco, co jsem vyhlížel celou kariéru: Můj návrat domů do Plzně. Těšil jsem se, až zase nastoupím na hřišti, na němž jsem jako kluk obdivoval tátu a kde jsem sám začal hrát. Jestli jsem si něco před rokem nedokázal představit, tak to, že bych měl v blízké době končit. Věděl jsem, že konec se blíží, ale neviděl jsem sám sebe jako hokejového penzistu už po nadcházející sezoně. Už jen z prostého faktu, že jsem podepsal dvouletou smlouvu.

Chuť, jakou jsem měl, mi ale předchozí sezona sebrala.

Od prvního dne bylo všechno špatně. Tak moc, že jsme se na jaře dohodli s plzeňským klubem na ukončení kontraktu. Začal jsem si hledat nové angažmá, pustil se do trénování a doufal, že přijde něco nového. Jenže najednou tu byl květen, kdy už mají víceméně všude hráče podepsané. Pak odstartovaly letní přípravy, já je sledoval a uvědomil si nečekanou věc.

Že mě vlastně netrápí, že nikde nejsem.

Že mi hokej nechybí.

Po rozvázání smlouvy s Plzní jsem začal žít normální život, život bez hokeje. Užil jsem si volný měsíc a půl po sezoně a poznal jsem, že se mi to takhle líbí.

Objevily se náznaky zájmu, žádné jednání se ale nikam nehnulo, nedostala se ke mně žádná konkrétní nabídka. Teď už se totiž čeká až do října, do začátku ligy, kdy se někde někdo zraní nebo se někomu nepodaří start soutěže. Sám v sobě jsem si zároveň ujasnil, že nebudu brát nižší zahraniční soutěže, což vzhledem k mému podnikání nepřipadalo v úvahu.

Při všem tomhle přemýšlení mi došlo, že každý další rok už by znamenal jen oddalování něčeho, co stejně nevyhnutelně přijde. Sečteno s dojmem z poslední sezony, vloudila se mi do hlavy myšlenka na konec. Čím dál víc mi docházelo, že už mě hokej poslední dobou nenaplňoval.

Je zarážející, jak po letech v Kometě, kdy bylo všechno skvělé a já si myslel, že budu hrát do pětačtyřiceti, udeřila sezona, která mi vzala všechen elán.