David Navara

Garri Kasparov zamračeně sledoval šachovnici a postavení jednotlivých figurek.

Najednou si uvědomil svou chybu a chytl se za hlavu. Teatrálně se zvrátil v křesle. Vykulil oči a kroutil hlavou.

Póza, kterou jsme já i další fanoušci šachu viděli už mnohokrát. 

Tentokrát jsem ale na opačné straně šachovnice seděl já. Kasparov mě sice celou dobu tlačil a hrál na výhru, ale já se nevzdával. Bojoval jsem a čekal na příležitost. A ta přišla…

Legendární hráč a do velké míry i můj šachový vzor tam seděl poražen.

Zahájení. Střední hra. Koncovka.

Jednotlivé fáze šachové partie, technicky vzato. Každá hra se ale samozřejmě rozvine jinak, určitě si dovedete představit, že někdy může mat padnout už během zahájení. Čtyřiašedesát čtvercových polí, šest druhů šachových figurek. A přesto je každá partie jiná a v něčem unikátní. 

Přirovnal bych to k rysům lidské tváře. Všichni máme nos, oči, uši, ale přesto se lišíme. 

Bylo to právě to velké množství různých kombinací, co mě v dětství nadchlo. Listoval jsem si v knížce, kterou mi dala babička, četl si o figurkách a různých partiích a představoval si tu úžasnou hru. Byl jsem paradoxně velmi živé až hyperaktivní dítě a ta kniha byla zoufalým pokusem babičky – byť jsem už tehdy byl vášnivým čtenářem – mě alespoň na chvíli zaujmout.

A ono se to skutečně podařilo.

Zní to skoro jako osud, jako by si mě šachy samy našly, i když věřím, že bych se k nim postupně dostal i jinak. Přece jen mi tehdy ale bylo teprve šest let a je rozhodně výhoda začít hrát už v útlém věku. Můžeme to nazvat štěstím. Nebo prozřetelností.

V naší rodině přitom přede mnou závodní šachista nebyl, přestože dědeček z otcovy strany hrál na velmi slušné amatérské úrovni. Na moje přání mě rodiče zapsali do místního šachového klubu. A pokud čekáte nějaký velkolepý nástup, tak…

Tak ten se nekonal. Nepřišel jsem hned všechny porazit, ani první turnaje jsem nevyhrával.

Rychle jsem se ovšem zlepšoval a se svou dobrou pamětí jsem neopakoval stejné chyby. Mojí motivací přitom ani nebylo prosadit se, poháněla mě fascinace hrou jako takovou. Ale přestože to bylo až druhořadé, vždycky jsem zároveň byl soutěživý a tady jsem najednou v něčem mohl tuhle svoji vlastnost naplno projevit. Fyzicky jsem totiž nebyl tak rychlý nebo šikovný jako ostatní kluci v mém okolí, ale šachovnice se brzy stala kolbištěm, kde jsem mohl vyzvat každého.

Trochu mě zároveň brzdila moje hyperaktivita. Zkrátka jsem nevydržel v klidu sedět, musel jsem často vstát a jít se projít po sále. Podívat se na ostatní partie. Pořád jsem si s něčím hrál a možná tím i některé soupeře značně rušil. To je mi zpětně líto. Na druhou stranu, právě šachy mi hodně pomohly se zlepšit v koncentraci, přestože jistá roztržitost či roztěkanost mě trápí dodnes.

Rodiče mě celou dobu velmi podporovali, ale zároveň očekávali, že nebudu zanedbávat vzdělání, a já jsem jim za to vděčný. Gymnázium už vyžadovalo systematickou přípravu, což pro mě s mojí roztěkaností bylo náročné, ale zároveň i nesmírně důležité do života. Proto jsem se snažil co nejvíce do školy chodit, i když bych ne vždy musel, a vzhledem k řadě šachových turnajů jsem využíval i individuální studijní plán. Nebyl jsem ovšem vždycky bezchybný student. Šla mi matematika a během dospívání jsem si oblíbil i cizí jazyky. 

Často panuje názor, že šachové nadání je spojeno i s matematickým talentem. Je pravda, že můj případ to naznačuje: Otec je profesorem matematiky a na základní i střední škole jsem chodil do matematické třídy, nicméně všímám si, že jednotliví šachisté mají různé spektrum dovedností. Někteří vynikají skvělou pamětí, znají mnoho partií zpaměti a z toho vycházejí při zahájení. Další mají vynikající vizuální představivost a dovedou zahrát poslepu i několik partií naráz.

To já už bych se při dvou ztrácel.

„Tak jak bys to zahrál, Davide?“

Pan Jansa měl ruce složené na hrudi a měřil si mě zkoumavým pohledem.

Vlastimil Jansa je legendární český šachista, jenž získal titul velmistra v roce 1974 a i přes svůj pokročilý věk je stále velice vitální a šachy nejen sleduje, ale stále na vysoké úrovni i hraje.

Ostatně v roce 2018 se stal seniorským mistrem světa.

Je i důležitou postavou mého šachového vývoje, protože mě trénuje od mých dvanácti let. Jsem za naši spolupráci velmi vděčný. 

Naše tréninky vypadaly třeba tak, že jsme si sedli proti sobě a on rozestavěl figurky do specifické pozice. Nechal mě se podívat, pak mi zadal barvu a chtěl vědět, jak bych zahrál.

Snažil se mi předat jedno moudro: Každá šachová partie má své klíčové momenty. Nejde jen o to sebrat soupeři figurku, může to být o obsazení středu šachovnice nebo specifickém rozestavení. Skuteční mistři šachu jako Bobby Fischer dovedou ty klíčové okamžiky rozpoznat a v tu chvíli zahrát své nejlepší tahy.

Myslím, že právě v tom tkví i moje síla. Jsou šachisti s lepší pamětí, mladší hráči už často dovedou rychleji uvažovat a propočítávat kombinace, ale právě to, kolik máte odehráno, načteno a zanalyzováno, se projeví v těchto okamžicích.

Dnes už se s panem Jansou nesetkáváme tak často, ale stále využívám jeho rad, protože je skutečným odborníkem na strategii a inovátorem v zahájeních. Přemýšlí jinak než většina šachistů, dokáže tak přinést i kreativnější řešení než počítač a vysvětlit mi jemné výhody různých zahájení. 

Zahájení jsou ostatně stále trochu mojí slabinou. V mládí jsem jim nepřikládal velký význam a zaměřoval se spíše na následující části šachové partie. Zahájení se také v moderním šachu neustále vyvíjí, kdežto koncovky bývají stabilní, zavedené postupy z minulých let jsou stále platné. Ovšem to, co jsem uměl v zahájeních před lety, by mi už dnes nestačilo. Tahal bych od začátku hry za kratší konec a nedařilo by se mi za bílé získávat výhodu, popřípadě černými vyrovnávat.

Svět jde kupředu všude. I v tak tradiční disciplíně, jako jsou šachy.

„Do you think chess players are nerds?“

Prosím? „Pardon?“

„Do you think chess players are nerds?“ Myslíte si, že šachisté jsou nerdi?

Nerd je anglické označení roztržitého nepraktického intelektuála. Už zdomácnělo i v češtině, přestože se někdy ještě používá překlad mimoň. Já to slovo ale tehdy v Nizozemsku slyšel poprvé a nerozuměl jsem mu. Dotyčné novináře jsem na to upozornil, ale stejně mi tu otázku položili ještě dvakrát. Měli zkrátka svou představu o šachistech a snažili se v interview se mnou dojít k podobnému závěru.

Později jsem prohlásil, že v tomto ohledu představuji pro žurnalisty obecně vděčný terč.

Ano, jsem nepraktický člověk a třeba dodnes i kvůli své roztržitosti nemám řidičský průkaz. Upřímně, nikdy jsem se ani nesnažil ho získat. Vím o sobě, že někdy mohu zazmatkovat nebo jednat impulzivně, a proto si myslím, že bych řídit raději neměl. I rodiče mě od toho odrazovali. Naštěstí máme v České republice velmi dobrou dopravní síť a při cestách na turnaje do zahraničí se vždycky s někým domluvím.

Občas se mi taky něco nepodaří. Jako tenkrát, když jsem ve Švédsku po příletu omylem vyhodil letenku. Byla sice i na zpáteční cestu, ale toho jsem si nevšiml.

Pak nastal den odletu a já byl najednou bez lístku. Stalo se to dávno, kdy jsem ještě nemohl domů zavolat z mobilního telefonu, ale nakonec se vše povedlo vyřešit a mě a opozdilce z Rakouska dovezl k letadlu druhý autobus.

I tento zážitek byl ale silnou motivací, abych se učil cizí jazyky a zbavil se tak stresu na cestách. Nervózní bývám i dnes, ale určitě jsem se v organizaci výrazně zlepšil a dnes už si sám plánuji všechny cesty a věci okolo nich.

V dětství jsem byl takový malý asociál, ale tehdy jsem to neřešil. Proč taky. Měl jsem zkrátka svůj svět. Až později v dospělosti mi několik lidí naznačilo, že bych mohl trpět Aspergerovým syndromem, tedy poruchou autistického spektra, která se vyznačuje potížemi v sociálním chování, ale zároveň i vyhraněnými zájmy a nadprůměrným intelektem.

No, kdo ví… Dosud jsem nebyl na odborném vyšetření.

Provedl jsem si ale sám jeden test a s odřenýma ušima jsem prošel. Nejspíše tedy lehčí formu Aspergerova syndromu skutečně mám, ale zároveň mě nijak neomezuje. Jsem dohromady funkční. 

Nemyslím si přitom, že bych měl v kolektivu zvláštní potíže. Ostatně v matematické třídě nás asi takových bylo více. Utvořili jsme svůj vlastní kroužek a bylo nám spolu dobře. Problémy trochu nastaly, když jsem přešel na gymnázium a najednou se musel zorientovat v novém kolektivu. Vtipy, které fungovaly v naší partě na základce, najednou nedopadaly na úrodnou půdu. Bylo to najednou jiné, k tomu puberta. Jako bych se musel učit vnímat emoce ostatních a trochu i dohánět mezilidské vztahy jako takové.

Nevybavím si konkrétní nepříjemnou zkušenost, ale musel jsem zkrátka na sobě zapracovat, protože jsem předtím v tomto ohledu měl značné rezervy.

Zjištění, že mám zřejmě Aspergera, pro mě ale nebylo nakonec až tak důležité. Určitě mi to však zpětně objasnilo některé potíže či zážitky z dětství a dospívání. Občas dávám třeba k lepšímu, jak jsem v dětství napočítal do milionu. To mělo asi dosti autistické rysy a byla to samozřejmě ztráta času. 

Ale ukažte mi dítě, které tráví všechen svůj čas účelně.