Daniel Kozma

Když během ligovýho kola zabrousíte zrakem na sestavu Dukly Praha, moje jméno určitě jen tak proletíte. Nebo ho možná ani nepostřehnete.

Jsem obyčejnej hráč obyčejnýho týmu ze spodku tabulky. Nedávám góly, nikdy jsem nehrál v nároďáku. Nějakej Kozma. Hmm. Dál.

Tak to je. Nevyčítám vám to. Neměl bych to jinak, kdybych byl běžnej fanoušek.

Jen… Jen já sám při pohledu na tu naši sestavu vidím ve středu zálohy něco trochu jinýho.

Nevidím anonymního fotbalistu.

Vidím malýho kluka, kterej leží namačkanej s mamkou a čtyřmi sourozenci na jedný posteli, zatímco za zamčenejma dveřma tříská táta vším, co mu přijde pod ruku.

Vidím postavu dědy, stojícího opodál od skupinky rodičů dětí z týmu, protože mu přijde, že mezi ně nezapadá. Ale nikdy, ani jednou, stejně nevynechá příležitost sledovat, jak jeho nejmladší vnuk kope do balonu.

Vidím borečka na prahu dospělosti, co sbírá vajgly okolo košů a strašně, strašlivě se stydí, protože to dělá, aby si odpracoval průser, kterej ho na chvíli poslal na dno.

Vidím natěšenýho borce, jak kouká na návrh smlouvy, o jaký se mu ani nezdálo. A jak krátce nato musí mezi černýma myšlenkama hledat aspoň tu jedinou světlou, která mu dá sílu doufat, že ještě někdy dostane šanci o něco takovýho aspoň zabojovat.

Vidím sám sebe, jak pajdám ze hřiště a říkám si, že tohle už je opravdu konec. Že další pauzu bez fotbalu už fakt nedám.

Vidím sebe, jak sedím na další chodbě další nemocnice, před očima pořád ještě zděšený pohledy lidí okolo, který mi dávali najevo, že to bude asi dost špatný. A mamka, i moje milovaná mamka, která mě vždycky ve všem podpořila, mi říká, ať už ten fotbal nehraju.

Vidím kluka fascinovanýho děním na trávníku, jak se na tribuně naklání k dědovi a říká mu, že by strašně moc chtěl tu ligu taky jednou hrát.

Všechno to jsem já.

Všechny ty momenty jsou se mnou někde hluboko uvnitř, když vstupuju na hřiště a žiju svůj sen.

Můžu jít každej den na trénink s pocitem, že právě tohle živí mě a moji rodinu. Že hraju ligu. Že jsem pro svůj tým platnej.

S pocitem, že vím, že se vyplatí nikdy se nevzdat. Že vím, co znamená mít milující blízký, a co plánuju udělat se svým životem v budoucnu.

S vědomím, že ani jedno z toho vážně není samozřejmost.

Chodili jsme do toho pokoje už preventivně. Mamka předem i připravila jídlo a pití, protože jsme nikdy nevěděli, na jak dlouho tam budeme. Potom zabarikádovala dveře a všichni jsme si vlezli do velký postele. Mamka, dva starší bráchové, ségra a já.

V noci nás pak vzbudil randál. To se vrátil otec z hospody a když nás nikde neviděl, hulákal, že máme jít za ním, že je náš táta. Dělo se to každou chvíli, protože byl v hospodě prakticky denně.

Nevybavuju si, že bych se čehokoliv bál. Ne. Šlo o to to jen přetrpět. S ostatními okolo sebe jsem se cítil v bezpečí, navíc on směrem k nám nebyl agresivní, jen mlátil věcma a řval. A buď pak zase vypadnul dál pít někam do nonstopu, nebo usnul. Ráno už se probral zase v pohodě. Jako by se nic nestalo.

Na rozdíl od sourozenců jsem tátu nezažil nijak jinak, narodil jsem se, když už to s ním šlo z kopce. Všechno se zlomilo revolucí. Předtím za komunistů v tom totiž dokázal chodit, byl to klasickej veksláček, co dokázal cokoliv sehnat. Bony, marky, dolary, džíny. Na co jste si jen vzpomněli. Svým způsobem byl šikovnej. Měl všude známý, protože každýmu někdy pomohl. Oficiálně se živil jako číšník, tam i začalo jeho pití. Jezdil často po Boleslavi opilej, ale když ho zastavil policajt, věděl, o koho jde, a řekl mu jen: „Míro, neblbni.“ Táta mu dal pěťo a jel dál.

S příchodem novýho režimu ho ale lidi postupně přestali potřebovat. A zatímco další veksláčci okolo něj si dokázali poradit a něco někde koupili, naskočili na novej život, táta zůstal bohémem. V žádný práci dlouho nevydržel a co vydělal, hned rozfofroval. Jednak se ožíral sám, ale navíc ještě všechny v hospodě zval, protože já jsem přece Míra Kozma a dneska je to na mě.

Domů žádný peníze nenosil, to si spíš ještě půjčoval. Na mamku, která byla s náma na mateřský, potom zvonily různý existence, že jim táta dluží. Takže si vedla notýsek a třeba po dvou stovkách to splácela. V mých dvou a půl letech musela začít pracovat, a aby nás děti vůbec uživila a navrch mohla hasit, co si táta kde napůjčoval, musela si rovnou najít dvě práce.

Zvláštní ale, když se mě zeptáte, řeknu vám, že jsem měl hezký dětství. Se sourozenci jsme si pořád hráli a navíc, pár set metrů od nás v dalším paneláku v centru Mladý Boleslavi bydlela babička s dědou z máminy strany, u nichž jsme trávili spoustu času.

Opravdovej problém nastal, když nejstaršímu bráchovi v jeho dvanácti našli leukémii. Mamka s ním musela zůstat v Praze v nemocnici a nás ostatní dostal na starost táta. Byli jsme tak doma furt sami, protože on chodil pít. Jednou nás přišla zkontrolovat babička a našla nás ubrečený a hladový. Táta samozřejmě nikde.

Tehdy se mamka rozhodla, že se k babičce s dědou přestěhujeme, než se bude moct vrátit.

Táta pak třeba sebral bráchovu lékařskou zprávu a běhal s ní po hospodách, aby vybral peníze na léčbu, což byl nesmysl. Nikdo je po naší rodině nechtěl. Jenže on dokonce volal i na Slovensko svým příbuzným, který taky nějaký prachy poslali. Samozřejmě pak všechno hned rozfofroval.

Když bráchu propustili na první vycházku domů, táta mu asi chtěl udělat radost, tak vzal jeho a mě, kterej jsem tenkrát ještě nechodil do školy, na vejlet autem.

Skončili jsme v příkopě kousek za Boleslaví.

Byla mokrá silnice, táta chtěl předjíždět a dostal smyk. Vyvázli jsme sice v pohodě, jenže brácha trpěl kvůli nemoci nedostatkem krevních destiček a nesmělo se mu nic stát, aby nevykrvácel.

Naštěstí to odnesl jen obrovskou černou boulí na koleni, já byl trochu pobouchanej.

Táta nadejchal přes dvě promile.

Hlavně, mamka o ničem nevěděla. Dorazila domů a my nikde. Lítala po ulici kolem paneláku, dokud nás nepřivezla záchranka.

Tenkrát tátu normálně zfackovala. Přestože od ní dostával pořád dokola strašně moc šancí, tohle byl zlomovej okamžik.

Nás děti vzala nastálo k babičce s dědou, tátovi zůstal náš byt, kde pak nechával přespat kdekoho. Při jedný návštěvě jsme tam chytli dokonce svrab od nějakýho jeho kamaráda bezdomovce.

A věřte mi, svrab fakt mít nechcete. Po celým těle vám vyskáčou červený fleky, všechno vás svědí. Bylo to v našem případě na nemocnici, ale mamka dokázala přemluvit paní doktorku, že nás doma bude poctivě mazat. Vybavuju si, jak všichni čtyři ležíme vedle sebe natření od hlavy po paty takovou hnusnou žlutou mastí.

Táta, kterej mimochodem jako jedinej tenkrát nic nechyt, po pár letech odcestoval do Anglie. Sehnal tam nějakou práci, nějakej čas jsme o něm neslyšeli. Pro mě se tenkrát definitivně otcem v pravým slova smyslu stal děda. Ten se o mě staral. Ten mě provedl startem do života, byl mi vzorem.

To on, mamka a sourozenci mi předali to nejdůležitější. Ukázali mi, že dokud má člověk kolem sebe někoho, kdo se o něho stará a má ho rád, překonat se dá cokoliv.

V další části příběhu se dozvíte...

Kudy vedla Danielova cesta do velkého fotbalu?

Jak se dostal za hranu zákona?

Do jakého velkoklubu měl přestoupit?

Kolik těžkých zranění zvládl překonat?

Jak to dopadlo s jeho otcem i zbytkem rodiny?

Jak se z něho definitivně stal ligový hráč? A dočkal se toho jeho děda?